2. Jdu dál (epika)

24. září 2016 v 22:32 | Páti |  O tom, jak jsem se zamilovala
20. března 2016


Děkuju tomuhle internetovému deníčku... Ja zajímavé, číst si věci, které jsem prožívala před pár měsíci. Jak jsem se zařekla, že už nikdy nespadnu... Je to vtipné. Moje teorie je jasná, člověk se potřebuje vypsat na papír, a ten pak spálit. Předchozí článek však pálit nechci, třeba si ho někdy za pár měsíců přečtu, a budu se smát sama sobě, jak jsem to všechno hrozně řešila. Taková už jsem... Kdyby to někdo chtěl řešit přímo se mnou a nebyl byl to jednostranný zájem, vypadalo by to jinak. Ještě ale mám něco na srdci... Víte, nedokážu se svému prvnímu "vztahu" podívat do očí, bojím se, co tam spatřím... A radši tedy nechci vidět nic. Ale ne, nejsem tím frustrovaná. Nejsem frustrovaná vůbec ničím, jsem volná. Znovu... Jak dlouho mi to vydrží... Nevím, ale je to fajn.
Myslím, že jsem to zvládla. Myslím, že jsem se s tím vyrovnala. Sama se sebou. Znám se, a odpustila jsem si. Prostě se to tak někdy stane, že ani nevíte co. A někdy je lepší nevědět, proč se tak stalo. Nevědomost bývá taky dobrá, to si musím přiznat. Život nás staví před různé křižovatky, a je na nás, jak si vybereme. Pouze na nás. Možná je to osud, ale hlavně jsme to my. Vše je v nás, můžeme cokoliv. Můžeme si tu cestu i sami ztěžovat. Může nás zatěžovat okolí, ale můžeme se nad to povznést... A já bych měla přestat utíkat, potlačovat, sublimovat a chovat se substitučně. Promiňte, právě jsem studovala psychologii. Ničemu se v životě nevyhneme, musíme to překonat. I myšlenky na sebevraždu. Někdy to ale nejde. Jenže, proč utíkat. Proč se chovat zbaběle. Tak kruci když už tu jsme tak ať to za to stojí, dělejme to, co chceme, jednejme podle svého vlastního uvážení, protože stejně si to nakonec budeme muset přiznat mi sami. Nikomu neporadíme, musí si poradit sám, sám si uvědomit určité věci. Ostatní ho mohou jen podporovat. Děkuji lidem, kteří za mnou stojí vždy, když to potřebuju. Hlavně děkuju Filipovi, který tu je vždy, když ho potřebuju a dokáže vše nadlehčit, a občas má i víc rozumu, než já.

Nuže, život jde dál a já čekám, co mi přinese. Snad vše zvládnu jak nejlépe budu umět. Bez sebezapření. Ničeho nelituji. A ničeho litovat nechci. Děkuju za všechny dosavadní zkušenosti. A hlavně za ty lidi, kteří tu jsou. Kteří mě berou takovou, jaká jsem.

Žijeme svůj život pro sebe, ne pro nikoho jiného ani podle někoho jiného. Občas je dobré si to uvědomit.
Ti správní se k Vám přidají, a když vás opustí, tak jen na chvilku, protože ví, že je potřebujeme.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama