1.? Další ubrečená kapitola. Je už zav,(epika)

24. září 2016 v 22:32 | Páti |  O tom, jak jsem se zamilovala
19. března 2016

Přišla jsem si sem po dlouhé době vylít srdíčko a taky slzičky, pokud dovolíte. Snad to nebude tak nudné...



Určitě taky míváte takové tušení, dnes, dnes bude zvláštní den. Dnešek bude výjimečný. Měla jsem ho nedávno... Byl srpen, bylo ošklivo, pochmurno a mě osud zavál na zámek. Potkala jsem Tebe, to jsem ještě netušila, jak moc mi zamotáš hlavu. Měla jsem tušení... Jakoby se mezi námi objevilo pouto. Jakobychom se našli, ztraceni a odloučeni z minulých životů. Dobře, to jsem trošku přehnala, ale nevím, jak jinak to vysvětlit. Netušila jsem, že tě najdu, Tvé jméno jsem si nezapamatovala, bylo to jinak. Hah... Dnes vím, že ho už nikdy nezapomenu, a já ani pořádně nevím proč... Už zase pláču. A to jsem si myslela, že je to v pohodě. Že to zvládnu, že zvládnu přejít všechny nesplněné sliby a nenaplněná slova. Měla jsem pocit, že Ti můžu věřit. Nějak mi pořád nedochází okolnosti, pořád vidím jen to hezké a špatné je dávno zapomenuto. Není to zamilovanost? Že jste slepí a bláhoví? Nemocní... Nejhorší na tom je, že nevím proč. Nevidím důvod. Když jsem četla tvé texty, byly plné skrytých citů a významů... A ty jsi taky takový... Významný... Pro mně. Ptám se proč, ale nevím. Nevím. Nesnáším, když něco nevím, nesnáším když nevím proč se trápím. Tohle ale nebyl ten důvod, proč to bylo nutné ukončit. Byla jsem připravená Ti pomalým tempem dát vše, vše, co jsem byla, jsem, i budu. Věřila jsem a věděla, že to zvládneš, že jen potřebuješ to, co já... Měl jsi zlomené srdce a zpětně jsi ho lámal mně. Doufám, že Tě to bavilo. Avšak, stále budu bláhově věřit, že jsi mě měl rád. I když jsi mě ani nepoznal. Nezná mě nikdo. Nikdo neví, čeho všeho jsem schopná, a jaký blázen vlastně jsem... Nyní však už vím, co od Tebe můžu čekat... Promiň mi... Já jsem taky hodně emotivní a citlivý člověk, jenže, takhle to dál nešlo, nechtěl jsi mě poznat a já se začala bát. Začala jsem se bát že se znovu řítím do propasti, z které se jen tak nedostanu. Protože jsem ti jedno. Možná jsi se bál taky, kdo ví... Už se ale stalo, už jsem spadla. Spadla jsem hluboko... Tak jako kdysi Ty... Promiň, já vím. Nic se nestalo. Možná, kdyby ano, dopadlo by to jinak. Já bych tu teď neseděla s uslzenýma očima. Zvládla bych Ti odpustit cokoliv, a to ty víš. Seděla bych s Tebou mlčky v noci venku, i když by Ti bylo špatně. Stála bych při Tobě vždy. Troufám si říct, že i navždy. I přes všechny chyby, blbosti... Ale kde by jsi byl ty? Byl bys tady, nebo jinde? Byl bys se mnou, nebo jen v mé hlavě?






Byla to všechno opravdu jen má idea v hlavě, nebo by jsi za to vážně stál? Odhadla jsem Tě dobře, nebo špatně? Byly špatné okolnosti, nebo doba, nebo co bylo špatně? A mě to pořád nedochází... Pořád mi nedochází, že jsi jinde. Že jsi spadnul hloubš než já, že ti uřízli křídla. Že jsi padlý anděl. Že se nevyznáš sám v sobě, natož, aby jsi se vyznal ve mně. Promiň, sama jsem Ti to občas ztěžovala. Kvůli Tvé ignoraci... Měl jsi mi říct hned na začátku... A já to měla poznat... Dřív než bylo pozdě. Jenže já sliby plním. A plním je stále. Pořád tu jsem. A Ty stále můžeš přijít. Však, prosím, o nic jiného než podporu mě nežádej, já sama bych ji pak potřebovala... Nemohu mít ráda někoho, kdo mě ne. A tak, prosím svůj cit, aby se odprostil.
Odcházím s pocitem, že jsem udělala vše co se dalo... Odpustila Ti, respektovala, přijela... A zase odjela. Proto prosím, prosím svůj cit, aby se odprostil. Prosím sama sebe, abych si odpustila. Abych si odpustila ty chvíle kdy jsem nebyla schopná ničeho. Jen brečet. Nebyla jsem schopná ani myslet. Byla jsem naštvaná. Ale o tom život není. Život jde dál, a my se ze svých chyb můžeme jen učit. Neříkám, že jsi byl v mém životě chyba. Byl jsi někdo, kdo mi dal inspiraci. Díky komu jsem poznala, jak moc se člověk může zbláznit kvůli pár slov. Jak moc je možné někoho poznat během chvilky. Jak rychle a jak moc jde mít někoho rád, jak dlouho vydržíme na někoho čekat. Jak dlouho jsme ze sebe schopni dělat debila. Jak dlouho jsme schopni brečet. Jak dlouho jsme schopni přemýšlet nad nereálným. Kolik zbytečných neupřímných slov je potřeba psát, když by stačil jeden upřímný pohled. Jak daleko jsme ochotní zajít. Čeho všeho jsme schopni... Je to k neuvěření, kolik myšlenek mi proběhlo hlavou... O kterých Ty ani nevíš... Ty roztěkané světle modré oči mám stále před sebou. V tu chvíli všechno zmizelo, a já věděla že budeš můj další problém... A já ho chtěla vyřešit v dobrém. Ukázat Ti, jaké to je, když Tě má někdo bláznivě rád... Ale asi jsme v tomhle byli až moc stejní a Ty potřebuješ vedle sebe někoho chladného. Občas jsem si říkala, jaké by to bylo... My dva... Jaké by to bylo mít Tě u sebe...

Doufám, že se máš dobře, a bude tomu tak napořád. Že si najdeš svou princeznu, která Tě bude milovat a bude Ti oporou, kterou budeš mít rád. A i když by jsi jí občas nejradši uškrtil, neuděláš to, protože by jsi bez ní nemohl existovat. Hlavně prosím, ať jsi zdravý, ať přestaneš s těmi všemi hroznými věcmi, které tě stahují dolů... A můžeš si žít svůj krásný sen.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama