Smysl

Úterý v 21:15 | Páti
Už nemám co říct
chci jen pryč.

Dochází mi kyslík
v té tmě vidím jasné světlo
přijel můj rychlík.

Všude krev a panika
v pokoji se zamyká.

V noci pláče tiše
bolí ji jen duše.

Igelitku na hlavu
konec už je v dohlednu.

Už jen provaz zůstal sám
a to pouze díky vám.

Neukápla ani slza
nebyla asi dost drzá.

Byla jiná, to ví každý
než vysvobodil ji čin sebevraždy.
 

Proč

Pátek v 20:10 | Páti
Proč?
Evidentně je to zatraceně lehký něco říct,
když ten druhej se ani nenamáhá s odpovědí.
Evidentně je to tak hrozně banální,
když to může být ignorovaný.
Jo. V tomhle zkurvenym světě jsou totiž vlastnosti jako upřímnost a pravda něčím hrozným. A všichni, všichni do jednoho si nasazujem masku. Všichni, kterým někdy bylo ublíženo, nebo se tak cítili, ubližujou dál. Všichni.
A ten, kdo tenhle zasranej kruh poruší, je blázen. Je blázen, protože se s tim snaží vyrovnat po svym. Jakymkoliv způsobem, alkohol, drogy, deprese, nechutenství... Cokoliv, a většinou to vygraduje, protože to je rozjetej vlak, a ten se dá těžko zastavit. Ale někdo to dokáže. Ale to není všechno, co musí udělat. Musí se vrátit, tou samou cestou zpátky.

Protože...
A přesně to já nechci. Nechci se skrývat, nechci od toho utíkat... Nevím jak moc obrazně jsi to myslel, ale já nejsem taková. Nebudu vědomě někomu ubližovat. Nebudu někomu něco slibovat, nebudu se u nikoho skrývat. Kdybych se chtěla skrývat, věř mi, že tenhle ... ne rozhovor, diskuzi, nevedeme. Nikdy bych ti o tom neřekla, tak moc to bolí. A zároveň vím, že probírat s někým něco takovýho je celkem tabu. Ale chtěl jsi to vědět. Víš, neumím si představit, že by takhle někdo řešil mě. Ne že by měl co, ale nemohla bych, kdybych věděla, že je to částečně moje vina a někdo to řeší s někým jiným. A nemohla bych být ani v tvojí roli protože člověk to má mít v hlavě uspořádaný. Ano, jasně, svěřit se někomu je úžasný a je úžasný když víš, že tě ten někdo podpoří. Jenže v tomhle případě je to začátek konce. Jo, neumím použít ty správná slova, ale pro mě je to pouhý hnusný vytloukání klínu klínem. A to já nechci. Nechci klín, nechci náplast na jizvu, nechci být utěšována. Chci dávat. Nechci brát a zahazovat. Chápeš? A teď? Teď se ta jizva hojí. A hojí se sama a tak to má být. A proto, proto je mi špatně, proto se děje to, co se děje. A já si musela tu ránu vyčistit sama. A bolelo to, hodně to bolelo. Tak moc, že v tu chvíli byla jediná možnost jak tomu uniknout smrt. Ale zvládla jsem to. A tohle není poprvý, co tohle celý dělám znovu. Proč? Protože jak se začne hojit, strhneš strup. Omylem, něco se ti připlete do cesty, nebo vědomě. protože si myslíš, že už je čas. A nebo se znovu objeví ten, kdo ti ji udělal. A ty věříš, že se díky tomu zahojí rychleji. A ono ano. Ale pak ti ten strup může taky strhnout. Rychle, bezbolestně, ale strhne. Proto. Tohle jsou ty pocity. A tu ránu ti nevyčistí nikdo jiný, musíš sám, jinak se zase zanese. A já jen můžu doufat, že mě chápeš. Že to vnímáš. A že jsem ti vysvětlila, jak to je. Jak to je se mnou.


Jen ... Slova?